Chtěla bych napsat, že jsem dlouho přemýšlela, jestli tenhle blog založím či ne a že jsem se po nekonečné době dobrala k výsledku. Chtěla bych napsat, že mám všechno pečlivě naplánované a vymyšlené, vím, co budu psát a jak je to úžasný nápad, ale… Vlastně by to byla lež.
Jak už asi mnozí víte, jsem poměrně spotnánní člověk, jdu do věcí po hlavě a nekoukám na následky, což mě někdy přivádí do problémů. Věci, které dělám, jsou většinou neplánované, nepředvídatelné a tohle je jedna z nich. Takže těžko říct, jak dopadne.
Ale asi zkrátka potřebuji místo, kam bych vložila všechny pocity, které mnou kolují. Místo, kde bych sdílela svůj pohled na svět, změď mých zamotaných myšlenek a to, co nikdy neříkám nahlas.
Doufám, že si v tom každý najde to své.
Nepsala jsem už dlouho. Myslela jsem si, že jsem ztratila svůj hlas. Že mě diagnostikované HPO v tak mladém věku zcela pohltilo. že mě rozthalo a nenechalo ve mně ani kousíček, který by zbýval pro psaní. Až teď s časem vidím, že opak je pravdou.
Že ta tma mi zároveň ukazuje hloubky. Hloubky života, které jsou jen těžko postřehnutelné. Bolestivé, vzdálené, ale zároveň neskutečně nádherné.
Chci o nich psát. O věcech, o kterých nejde mluvit, o věcech, které jdou pouze cítit. Chci využít toho nepořádku uvnitř a promítnout sem svět viděný mýma očima.
Stejně jako například malíři promítají své emoce na plátno, jako hudebníci skládají texty nebo hrají všemožné tóny, stejně jako zpěváci zpívají písně. Jde o to udělat všechno proto, aby emoce šly ven, aby nezůstávaly uvězněny v tmavých skulinkách našich těl, ale aby se dostaly na světlo.
Aby nás nedusily v plicích a nezabraňovaly nám dýchat.
Někdy už ani nevím, kdo jsem, nepřipadám si reálná, okolí mi nepřijde reálné. Nepoznávám se, svoje ruce, svoje tělo… To přeci nejsem já, nebo ano?
A i když vím, že je to derealizace a depersonalizace, mám z toho strach. Nelíbí se mi pocit, že nic není skutečné, všechno je chladné a prázdné, nic není reálné a nedává smysl.
Vím ale jednu věc.
To, co cítím, skutečné je. A tudíž i vše ostatní. Protože věci, které cítím jsou tak silné, že by to ani nemohlo nebýt skutečné. A tomu věřím ze všech sil.
,, she wrote about everything she felt and she was able to breathe again.”
Děkuji všem, kteří zavítali na můj blog
a mějte hezký večer. <3
Komentáře