☀️Naděje

Jdu po chodníku, cítím silnou úzkost na hrudi, která mi až vhání slzy do očí, má hlava křičí ,,dost! ať už to přestane!” chci utéct, i když nemám kam, už nechci být ve své mysli, v žaludku se mi usazuje pocit na zvracení, toužím mít hezký den a dělám všechno proto, abych měla, jenže ty myšlenky nejde ovládnout a nikdo nechápe, jak moc to bolí.

Neustále vyčerpaný tělo, ubrečený oči, rozklepaný ruce, spánek a snaha o přežití. Věci, který ani nechci dělat, ale dělám, jen aby to prázdno uvnitř zmizelo. Sebenenávist střídající se sebeláskou, výkřiky do prázdna a popsaný stránky deníků, který stejně nikdy nikdo nebude číst.

Zkreslené vnímání světa, co se se pořád mění, takže už ani nevím, kde je pravda, věci, který jsem chtěla udělat, ale nemohla jsem, věci, který bych nejraději vzala zpátky, pořezaný ruce a milion prášků v šuplíku.

A pak snaha. Snaha to vše zastavit, pro jednou se přestat topit a začít plavat, přestat se dusit a začít dýchat. Snaha, která teměř zabíjí, která je moc důležitá a možná to jediné, co to jednou celé zastaví, jediná naděje na rozbouřeném moři plném vln.

A to nejsem jen já. 

Existuje tolik lidí, kteří každý den bojují s tím samým. Nebo hůř. Mnohem hůř. 

Mimochodem, víte, že když se dívám na své tělo, připadám si tak mladá? Tak moc mladá na tohle všechno. My všichni jsme. Jak se tohle všechno může dít, když to zároveň není na pohled vidět? Každý den bojumeme sami se sebou a navenek nemusí být vidět vůbec nic.

V depresivní epizodě vše vnímám tmavě. Nevidím cesty ven a musím sama sobě říkat, že to zase přejde a potom opět uvidím naději, ale ne vždy to pomáhá. Je to hodně o práci se svou myslí. V takové dny se nemohu ani pohnout.

A když je pak o trochu lépe a vyjdu mezi lidi, sotva se udržím na nohou. Ale je tu něco, co může něco změnit, něco, co jen čeká na to, abychom to viděli.

Mluvím o tom úsměvu, který mi věnovala paní, když jsem přecházela přechod. Mluvím o tom klukovi, co mi podal papír, když mi spadl na zem, nebo o tom muži v autobuse, který mi podal ruku a zvednul mě, když jsem upadla.

Mluvím o tom sluníčku, které svítí do oken autobusu, když jedu do školy nebo také o kyselých žížalkách, které občas koupím sama sobě, abych si udělala radost.

Také mluvím o květinách, co začínají kvést, o kamarádce, která mi hned ráno popřeje hezký den, a mamce, která se zeptá, jak se mám.

O tý lásce v lidkých očích, která ze světa ještě nezmizela, o vlídných hlasech říkajících, že všechno bude v pořádku, o naději a pokoře.

Neříkám, že nás to uzdraví. Neříkám, že nás to zachrání. Ale říkám, že to hojí. 

Jít a vnímat děstký smích, poslouchat zpěv ptáků a přimět někoho k úsměvu. Zatancovat si v dešti, smát se s kamarádem nebo si dát něco dobrého k jídlu, koupit si květiny či koukat na západ slunce.’

Mou duševní poruchu změnit nemůžu. Moje nálady do jisté míry také změnit nemůžu, nemůžu ovlivnit, jak mi bude, ale mohu ovlivnit, jak se k tomu postavím. 

Jednou jsem se hádala s jistou osobou na nádraží. Plakala jsem a bylo mi jedno, že tam jsou lidi, protože jsem už byla zoufalá. Jenže pak se u nás náhle objevila starší paní. Byla na nás mlc milá a řekla nám, že je svět moc krásný na to se takhle hádat a jestli se nechceme usmířit. 

Zlepšilo mi to den. 

To, že hodní lidé jsou tu stále. 

A to, že vidí ve tmě světlo.

,,she maybe been weak, but the love in her veins was her strength.”

❤️